Jezuité postupně vytvořili jednu z nejcennějších staveb českého raného baroka. Poutní mariánská kaple stojící na vyvýšeném místě byla roku 1658 rozšířena na raně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se stal jádrem velkého poutního areálu. Okolo kostela byl postupně postaven ambit s kaplemi a na jižní a severní straně byly postaveny budovy, které měly pojmout zvětšující se davy poutníků. Ambitové kaple byly zřizovány z finančních prostředků darovaných městy a šlechtickými rody. Mezi donátory nalezneme například Martinice, Kolovraty, Berky z Dubé, Šporky, pány z Vrtby či Kinské. Jezuitům se podle plánů Carla Luraga, který pro ně pracoval i v Březnici, podařilo vybudovat rozlehlý raně barokní areál, který byl alejí propojen s Březnicí a schodištěm s Příbramí. Jeho rozšiřování pokračovalo až do druhé poloviny 18. století.

Ambit s kaplemi, který se začal kolem kostela stavět nejpozději od roku 1659, byl zaklenut křížovou klenbou a v rozích byly zbudovány čtyři větší kaple – Pražská, Mníšecká, Plzeňská a Březnická – s bohatou štukovou a malířskou výzdobou, na níž se podíleli nejlepší umělci dostupní v našich zemích. Ovšem nebyli to zdaleka jen Češi. Najdeme zde jména mnoha Italů, jejichž umělecká komunita v Praze a v českých zemích vůbec byla velmi početná. Ale k práci na populárním poutním místě byli přizváni i domácí umělci. Mezi jinými například Petr Brandl, jehož obraz zdobí oltář Pražské kaple.

V roce 1662 začali jezuité na severní straně svatohorského areálu budovat svou rezidenci podle plánů Carla Luraga. Věhlas poutního místa rostl a úměrně s tím rostl počet poutníků i příliv finančních prostředků od štědrých mecenášů. V souvislosti s tím stále pokračovaly stavební úpravy, které po Carlu Luragovi vedl jiný „jezuitský" architekt a stavitel Pavel Ignác Bauer. Na konci 17. století jezuité vážně uvažovali o tom, že by na Svatou Horu přesunuli svou březnickou rezidenci, ale to se neuskutečnilo. Kolem přelomu 17. a 18. století vznikla idea vybudování reprezentativních vstupů do areálu. Na počátku 18. století byly tedy vybudovány dva bohatě zdobené portály. Autorem návrhu Pražského portálu na východní straně byl zřejmě Pavel Ignác Bauer a sochařsky ho roku 1702 vyzdobil Jan Brokof. V roce 1707 přibylo ještě monumentální přístupové schodiště. V té době se už stavěl i druhý portál na jižní straně a podle orientace na město Březnice byl nazván Březnický. Autorem byl i zde Pavel Ignác Bauer.

V dalších letech se práce soustředily na interiéry kostela a na drobné úpravy. Největším projektem první poloviny 18. století na Svaté Hoře bylo vybudování tzv. Svatohorských schodů v letech 1727 – 1728 podle návrhů Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Toto schodiště spojovalo Svatou Horu s blízkou Příbramí a navazovalo na existenci staršího, ale zřejmě již technicky nevyhovujícího schodiště. Ovšem i do zařízení kostela byly investovány nemalé prostředky. Ve 40.-50. letech, kdy probíhaly práce na nové výzdobě kostela, byla pozornost věnována hlavně oltáři s uctívanou mariánskou soškou. Plány na rozšíření kostela na počátku 70. let však zmařilo zrušení jezuitského řádu v roce 1773.

Svatou Horu převzali světští administrátoři, ale poutní místo fungovalo nadále. Až v roce 1861 je převzal řád redemptoristů, který svatohorské poutní místo spravoval až do roku 1950, kdy byl odtud vyhnán. Redemptoristé prováděli drobnější opravy a dekorační práce. Z tohoto období pochází například novobarokní štuková výzdoba kostela (1903) nebo úprava prostranství před hlavním vchodem (1928-1930) Hlavně se ale zasloužili o to, že papež Pius X. udělil v roce 1905 Svaté Hoře statut baziliky, tedy titul, kterým papežská stolice označuje nejvýznamnější chrámy.

V roce 1950 Svatou Horu převzal stát. Po požáru v roce 1978 došlo v 80. letech k opravám, ale restaurátorské práce probíhají v podstatě soustavně. V roce 1995 byl svatohorský poutní areál prohlášen národní kulturní památkou. Od roku 1990 je opět ve správě řádu redemptoristů.