Město Příbram se svou městskou částí Březové Hory (dříve samostatné královské horní město) se právem pyšní nejvýznamnějším souborem památek rudného hornictví na území České republiky a jedním z nejvýznamnějších v Evropě. Příbramské a březohorské památky patří k našemu nejcennějšímu technickému dědictví.

Do dnešního dne se i přes nepříznivý novodobý vývoj zachovalo velké množství objektů, spojených svým vznikem s těžbou stříbra a dalších kovů na příbramském polymetalickém ložisku. Většinu těchto objektů spojuje nejen společná historie, sahající mnohdy až do 16. století či ještě hlouběji do dějin, ale pozoruhodná architektura vesměs z druhé poloviny 19. století. Tato pro Příbramsko charakteristická, výrazově nezaměnitelná architektura, spojuje ve vzácné stylové harmonii uplatnění režného kamenného a cihelného zdiva na průčelích objektů.  Není to však jen architektura bývalých dolů, která tvoří historické technické dědictví Příbrami a Březových Hor. Nedílnou součástí je také technické vybavení bývalých dolů, mezi nímž se nachází tři jedinečné technické památky. Patří k nim dvojice parních těžních strojů na dolech Anna a Vojtěch a především podzemní vodní kolo na dolu Drkolnov, které je evropským unikátem.

Bývalé město Březové Hory, dnes součást Příbrami, se od svého vzniku profilovalo jako jedno z nejvýznamnějších hornických sídel v Čechách. Vznik a následný rozvoj města zapříčinilo dobývání stříbrných rud. V oblasti Příbramska se těžilo patrně již od 13. století, prvním obdobím konjuktury byla druhá polovina 16. století, kdy se těžilo v celém okolí Příbrami. V té době se za nejvýznamnější důl pokládala šachta Matky Boží v dnešní lokalitě Březové Hory. Od poloviny 16. století výnosnost těžby klesala a koncem století nastal úpadek dolování.

Dolování stříbra bylo částečně obnoveno po roce 1708. Větší rozkvět nastal po příchodu důlního odborníka J.A.Alise po roce 1775, který doly zmodernizoval a zavedl řadu technických novinek. Těžiště báňských aktivit se definitivně přesunulo do oblasti Březových Hor, které byly do té doby jen nevýznamnou hornickou osadou. Rostoucí význam lokality se projevil i v povýšení Březových Hor na královské horní město roku 1897.

Tím nastalo druhé, novověké období konjuktury příbramských dolů. Prvním dolem, zaraženým v novověké historii březohorského revíru, se stal roku 1779 důl (Svatý) Vojtěch. V následujícím období byly zaraženy šachty (Svatá) Anna (1789), Císaře Františka I. (1813, dnešní Ševčinský), Marie (1822), (Svatý) Prokop (1832), August (dnes Drkolnov, 1836) a další. V průběhu 19. století těžba trvale stoupala, až v 60. letech 19. století dosahovala ročně 15t čistého stříbra, v 70. letech pak až 24t stříbra a ve druhé polovině 19. století představovala  97,7% produkce stříbra v zemích rakouského mocnářství.

Březohorským dolům patří řada historických technických primátů, ať už v rámci českých zemí, nebo celosvětových. Kromě množství vytěženého stříbra patří k nejvýznamnějším primátům dosažení svislé hloubky 1000m na dole Vojtěch (1875, poprvé na světě), první parní stroj v revíru na dole Marie (1846), první použití stoupacího stroje v rámci rakouského mocnářství na dole Marie (1849) a dále např. první použití drátěného lana v mocnářství (1836). Tragická je bilance velké důlní katastrofy na dole Marie roku 1892, která si vyžádala 319 lidských životů.

K pohonu těžních a vodotěžních strojů a úpraven rudy se zpočátku používala voda, přiváděná do Březových Hor unikátním systémem vodních kanálů z nádrží v brdských lesích. V podzemí byla na vodních štolách instalována velká vodní kola pro pohon strojů, pro něž byly vybudovány velké podzemní komory. Později byly pro pohon využity postupně zaváděné parní stroje.

Dokladem vývoje a rozkvětu březohorského revíru je dodnes zachovaný soubor dolů, resp. zejména jejich nadzemních částí. Jejich architektura je vesměs jednotně řešená a v dnešní podobě pochází většinou z periody 60. – 70. let 19. století. Typickým znakem je kombinace režného kamenného a cihelného zdiva na průčelích, s výjimkou budov Ševčinského dolu, které jsou z cihel vyzděné v celém rozsahu. Architektonický styl, typický pro industriální budovy v Příbrami, označujeme souhrnně jako styl Malakov. K nejvýznamnějším příkladům patří Ševčinský důl s jámovou budovou (stavba z režných cihel, s dochovanou ocelovou těžní věží a s vyhlídkovou věžovou nástavbou s ochozem), strojovnou a cáchovnou, důl Vojtěch s jámovou budovou (s napojenou strojovnou a cáchovnou) a důl Anna s jámovou budovou, strojovnou a cáchovnou.

Podstatná část historického podzemí byla zlikvidována, přesto se do dnešního dne dochovaly významné doklady štol, šachet i podzemních komor vodních štol. Zachovány jsou sporadicky i stařiny, tzn. doklady těžby v předindustriálním období pozdního středověku a renesance. Celý systém dolů byl odvodněn společnou dědičnou štolou Františka Josefa. Mezi dochovanými podzemními díly jsou nejvýznamnějšími důl Anna s anenskou vodní štolou a vodním patrem, tzv. Wasserlaufem s komorami vodních kol, důl Prokop (dnes přístup z dolu Anna) s Prokopskou dopravní štolou, Prokopskou jámou a překopem na důl Anna a důl Drkolnov s komorou vodního kola s přívodní a odtokovou štolou.

Kromě toho se dochovaly i portály dvou dopravních štol s kamenným kvádrovým průčelím, ztvárněným v duchu pozdního empíru. Jedná se o portál tzv. Ševčinské dopravní štoly a Mariánské štoly z let 1869-70. Součástí historického technického dědictví jsou i pozůstatky mechanických technologických zařízení, jako např. parní těžní stroj Breitfeld – Daněk z let 1912-13 na dole Anna, parní těžní stroj Breitfeld – Daněk z roku 1873 na dole Vojtěch a podzemní vodní kolo z roku 1897 o průměru 12,4m na dole Drkolnov.

Téměř každý z uvedených objektů, ať se jedná o nadzemní objekty, podzemí dolů či mechanické a strojní součásti dolů, představuje v rámci České republiky (a v některých případech v celoevropském měřítku) technickou památku mimořádného významu. Zcela jedinečné je zejména jednotné, mimořádně působivé a vesměs dobře zachované architektonické řešení budov v kombinaci režného kamenného a cihelného zdiva. Unikátem v celosvětovém kontextu je zejména podzemní vodní kolo na dole Drkolnov.

Význam březohorského souboru technických památek ale nespočívá jen v jednotlivých stavbách, ale především v jejich souboru jako celku. Nikde jinde v České republice se nedochovalo takové množství hodnotných památek rudného hornictví, jako v Březových horách. Navíc jsou zde zastoupeny objekty širokého typologického rejstříku. Co do bohatosti souboru lze s březohorským revírem v rámci střední Evropy porovnat snad jedině celek montánních památek v Banské Štiavnici (zdejší hornická díla jsou součástí památky světového kulturního dědictví UNESCO).     

Montánní památky v Příbrami – Březových Horách patří k našemu nejcennějšímu historickému technickému dědictví. To bylo také hlavním důvodem návrhu a poté prohlášení souboru vybraných hornických památek za národní kulturní památku, ke kterému došlo nařízením vlády České republiky ze dne 28. května 2014 č. 106/2014 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky.

(Čerpáno z materiálu, který zpracoval Ing. arch. Jan Pešta - Návrh na prohlášení souboru hornických památek v Příbrami a Březových Horách za národní kulturní památku, 2008 – 2009).