Symbolem Kutné Hory, města a jeho období největší slávy z 14. – 15. století, je chrám sv. Barbory. Toto město vzniklo v těsné blízkosti starobylého kláštera v Sedlci a bohatý cisterciácký klášter, na jehož pozemcích bylo na sklonku 13. století objeveno jedno z nejbohatších nalezišť stříbra v tehdejší Evropě, si dělal nárok na duchovní správu dynamicky se rozvíjející Kutné Hory. Zámožná vrstva měšťanů, důlních podnikatelů, dlouhá desetiletí usilovala o omezení vlivu sedleckého kláštera. Výrazem této snahy byla také stavba nového hlavního městského chrámu zasvěceného sv. Barboře, patronce havířů. Pro kostel byl vybrán pozemek mimo městské hradby, který patřil pražské kapitule a kam tedy nesahala pravomoc kláštera.
Stavba pod patronátem kutnohorských měšťanů započala v roce 1388 pod vedením Jana Parléře, syny slavného dvorního architekta císaře Karla IV. Petra Parléře. Jan, který je autorem věnce chórových kaplí, se zcela zjevně inspiroval nejen dílem svého otce, ale i architekturou francouzských katedrál. Svatobarborský chrám byl původně plánován jako trojlodní, ale brzy došlo k rozšíření na pětilodí. Ovšem již na počátku 15. století začalo být jasné, že kutnohorští měšťané zřejmě přecenili své možnosti a finanční zatížení města stavbou tak velkolepého kostela bylo příliš veliké. K finančním obtížím se přidaly ještě hospodářské a společenské komplikace způsobené vypuknutím husitských válek. Budování kostela bylo zastaveno. K obnově stavebního ruchu došlo až za vlády Jagellonců v roce 1482, kdy místní stavitelé navázali na Parléřovy plány a pokračovali ve stavbě v duchu vrcholné gotiky. Zlomem v pojetí architektury chrámu bylo převzetí stavby Matyášem Rejskem, jehož práce byla už dobře známá z různých staveb v Praze. Rejskovi, který proslul jako vynikající stavitel, se podařilo zaklenout chór a dokončit triforium. Jako skvělý kameník, který si zakládal na propracovaných detailech, obohatil interiér i exteriér kostela množstvím nápaditých kamenických prvků.
Rejskovým pokračovatelem v Kutné Hoře se na počátku 16. století stal Benedikt Rejt. Jak bývá obvyklé, i v tomto případě příchod nového stavitele znamenal změny v koncepci. Rejt se například vrátil k myšlence trojlodního kostela a zrealizoval pozoruhodnou klenbu s krouženými žebry, kterou použil již dříve ve velkém reprezentačním sále Pražského hradu. Podle Rejtových plánů se postupovalo i po jeho smrti. Stavba byla však přímo závislá na finančních prostředcích, které proudily z důlního podnikání a zdroje stříbra postupně vysychaly. Těžba byla utlumována a nedostatek financí si vyžádal roku 1558 zastavení stavby chrámu. Místo původně plánovaného monumentálního průčelí byla postavena jen provizorní zeď.
Předání chrámu sv. Barbory do správy jezuitům v roce 1626 znamenalo jeho částečnou barokizaci. Kroky k dostavbě však podniknuty nebyly. Hlavním důvodem byl fakt, že jezuité v těsné blízkosti kostela stavěli svou rozlehlou kolej, s níž byl chrám spojen visutou zastřešenou galerií, a na další tak náročný stavební projekt neměli prostředky. Nicméně interiér kostela byl vybaven barokním nábytkem (kazatelna, lavice, varhanní korpus atd.) a částečně barokně vyzdoben. Nejvýraznější změnou exteriéru chrámu bylo snesení Rejtovy trojdílné stanové střechy a její nahrazení sedlovou střechou se třemi věžičkami v roce 1734. Správa jezuitů skončila rokem 1773, kdy byl řád zrušen. Chrám přešel do rukou Státního náboženského fondu, což mělo za následek jeho postupné chátrání.
K dostavbě svatobarborského chrámu přikročilo až město, kterému byl po stu letech navrácen, a to v letech 1884-1905. Stalo se tak na podnět místního archeologického spolku Vocel, který si opravu chrámu vytyčil jako hlavní cíl své činnosti.
Chrám sv. Barbory je pozoruhodný nejen neopakovatelnou škálou architektonických stylů, ale i vnitřní výzdobou. V interiéru se dochovaly například pozdně gotické chrámové lavice dílny řezbářského mistra Jakuba Nymburského z let 1480-1490 či sanktuarium z díly Matyáše Rejska z doby kolem roku 1510. Nejvýznamnější částí výzdoby jsou ale unikátní pozdně gotické nástěnné malby. Nejvzácnější z nich se nacházejí na stěnách kaple kutnohorského důlního podnikatele Michala Smíška z Vřesovišť. Patří k nejlepším dochovaným pozdně gotickým malbám u nás a jejich styl prozrazuje, že autorem byl mistr důvěrně obeznámený s nizozemskou malířskou tradicí, snad přímo vyškolený v Nizozemí. Malby s havířskou tematikou v dalších kaplích jsou významné nejen jako umělecká díla, ale také jako dokumenty. V Hašplířské kapli nám představují například práci u hašplu (rumpálu), v Mincířské kapli zase postup ražby mincí apod. Autoři těchto maleb zjevně čerpali z vlastní zkušenosti, tedy z důkladné znalosti prostředí těžby stříbra, obchodu s ním a ražby mincí.
Součástí areálu chrámu, který se v roce 1995 stal národní kulturní památkou, je i nedostavěná patrová kaple Božího těla z druhé poloviny 14. století. Stavba dvoupodlažní kaple, která měla původně sloužit jako kostnice, byla započata v polovině 80. let 14. století. Přízemí kaple, které bylo dokončeno do husitských válek, se dodnes zachovalo v neporušené podobě a je jedním z mála autentických vrcholně gotických sakrálních prostorů u nás. Je zaklenuto devíti poli křížové klenby, jejíž žebra jsou svedena na čtyři válcové sloupy. V roce 1626 byla jezuitům kromě chrámu sv. Barbory i tato kaple. V souvislosti s terénními úpravami v okolí nově stavěné koleje byl zrušen jižní vchod a její původní funkční propojení s chrámem tak zaniklo. Po roce 1773 kaple nebyla již používána, dostala se do soukromých rukou a sloužila různým účelům. Od roku 1886 v ní fungovala varhanářská dílna, která zanikla až po roce 1945.
