Historickému centru Kolína dominuje chrám sv. Bartoloměje, který je ve své dnešní podobě výsledkem několika staletí stavebního vývoje. Počátky jedné z nejhodnotnějších sakrálních staveb u nás sahají do doby románské, snad ještě do předkolonizačního období, pro které je v prostoru dnešního chrámu archeologicky doloženo osídlení. Starší románskou stavbu nahradil ve 13. století trojlodní síňový kostel, jehož hmota se  kromě trojdílného závěru dochovala dodnes. Původní závěr kostela připomínají pouze zachované válcové přípory.

V souvislosti se založením města králem Přemyslem Otakarem II.  započala po roce 1250 i stavba nového kostela. Síňové trojlodí o celkové délce 30m, které začala budovat huť z hessensko-westfálského uměleckého okruhu, mělo být zaklenuto šesti poli křížové klenby. K tomu ale nedošlo, protože stavba byla z neznámých důvodů přerušena. Po roce 1270 se pokračovalo, ale práce tentokrát prováděla už domácí huť, která se držela konzervativnějšího architektonického pojetí. Práce jiné huti je velmi dobře patrná nejen na změně stylu, ale i na změně plánů. Na lehkost a eleganci první etapy navázala robusnost a hmotná uzavřenost. Místo šesti polí klenby byla sklenuta pouze čtyři, přičemž dvě pole nejblíže závěru kostela byla spojena v jedno a  vznikl tak velký prostor, který budil dojem příčné lodi.

Druhé pole severní stěny bylo prolomeno bočním vchodem, jehož portál byl osazen zdobeným tympanonem s figurami archanděla Gabriela a Panny Marie při Zvěstování. Na jeho místě je dnes pouze kopie, zatímco originál je uložen v lapidáriu Národního muzea. Hlavní západní portál byl původně o poznání zdobnější než nyní, ale jeho bohatá figurální výzdoba byla velmi těžce poničena požáry (v letech 1349 a 1796) a vesměs nešetrnými úpravami a dnes dává jen tušit svou někdejší nádheru. Průčelí kostela vrcholí dvěma 70m vysokými osmibokými věžemi, jejichž jednotlivá patra jsou osvětlena barevně odlišenými hrotitými okny. Mezilodní pilíře v interiéru kostela jsou také dílem domácí hutě a svou mohutností ostře kontrastují s jemnými příporami obvodových stěn, které pocházejí z první fáze stavby. Hlavice přípor nesoucích klenební žebra jsou bohatě zdobena figurálními a rostlinými motivy. Západní část kostela ve všech třech lodích zakončuje pavlačová tribuna.

Monumentalita kostela sv. Bartoloměje, v českém městském prostředí 13. století nebývalá, odrážela nejen blahobyt města, ale i ambice jeho zakladatele, krále Přemysla Otakara II. Z architektonického hlediska je kostel pozoruhodný zejména neobvyklými opěráky, které připomínají opěrné systémy kostelů katedrálního typu, a také u nás výjimečnou sochařskou výzdobou severního portálu.

 V roce 1349 zachvátil Kolín velký požár, který velmi vážně poničil i kostel sv. Bartoloměje, především jeho východní část. Císař Karel IV. pověřil opravou a přestavbou chrámu svého dvorního stavitele Petra Parléře, který od roku 1356 vedl stavbu Svatovítské katedrály. Parléř začal 20. ledna 1360 budovat nový presbytář. Nejprve byl však zbořen starý závěr zničený požárem a postavena provizorní příčka, aby mohla zbylá část kostela sloužit svému účelu. Parléřův 33 m vysoký chór s věncem šesti kaplí a ochozem má katedrální dispozici a zvenčí je podpírán kamenicky zdobenými opěráky. Kromě originálních bohatých okenních kružeb, které jsou jedním ze základních znaků Parléřova díla, se vysoký chór vyznačuje také tím, že ve vrcholu jeho osmiboké dispozice je nikoli oblouk, ale pilíř, který je tak v ose chrámu.

Intenzita stavební činnosti v Kolíně po smrti Karla IV. a  pak i Petra Parléře slábla a po vypuknutí husitských válek  se stavba zastavila úplně. K přestavbě lodi kostela už nedošlo a původní Parléřův záměr nebyl nikdy realizován. V interiéru se ale zachovala řada cenných uměleckých děl, mezi nimiž vyniká Parléřovo sanktuarium z doby kolem roku 1370, čtyři původní gotické okenní vitráže z konce 14. století, cínová křtitelnice z roku 1495 či množství umělecky cenných kamenných náhrobků, z nichž nejstarší jsou románské.

Podle dochovaných písemných pramenů byla v roce 1497 při zvonění velkých zvonů poškozena severní věž průčelí. Následné opravy situaci nezlepšily. Proto roku 1504 začal mistr Bartoš v těsné blízkosti západního průčelí stavět samostatnou zvonici, na níž byly přeneseny kostelní zvony. Když byl roku 1642 Kolín dobyt Švédy, nezůstal kostel ušetřen rabování. Další staletí přinesla v podstatě jen opravy, z nichž nejrozsáhlejší proběhly po požáru roku 1796. V roce 1886 byl vybudován nový, vyšší západní štít završený kamenným křížem. Větší a důkladnější obnova chrámu byla provedena až v letech 1904 – 1910 podle plánů Josefa Mockera a pod vedením Ludvíka Láblera. Byly například zajištěny základy chrámu, postaven nový štít mezi lodí a presbytářem a opěrné pilíře chrámové lodi, do hlavního průčelí byla zasazena rozeta (1909) a byly vyměněny kružby oken vysokého chóru. Jako poslední byla roku 1912 opravena zvonice.

Dne 15. března 1945 byla budova arciděkanství, která se nachází v těsné blízkosti chrámu, zasažena leteckou bombou a tlak vzduchu zničil střechu a třináct oken severní strany kostela sv. Bartoloměje. Ještě téhož roku byla opravena tři okna presbytáře, ostatní byla provizorně zasklena. Zbývající okna byla opravena až v letech 1964 – 1975. V roce 1981 bylo v souvislosti s opravou všech chrámových střech a obnovou podlahy presbytáře nově osazeno poslední okno zničené náletem. Budova barokní kostnice stojící na jižní straně chrámu byla rekonstruována roku 1975.  V roce 1995 byl kolínský chrám sv. Bartoloměje prohlášen národní kulturní památkou.