Agregátor obsahu

Zpět Zámek Mnichovo Hradiště

V roce 1145 byl plaským klášterem vysazen nový dceřiný cisterciácký klášter v Hradišti nad Jizerou, asi 70 km severovýchodně od Prahy. V rámci jeho kolonizačního úsilí vzniklo ve 13. století městečko Hradiště, později nazývané Mnichovo. Historie hradišťského kláštera skončila v roce 1420, kdy byl vypálen husity a již nikdy nebyl obnoven. Majetek kláštera se rozplynul v rukou okolní šlechty, městečko však husitské války přečkalo a stalo se zástavou, která často měnila majitele.

V roce 1582 se hradišťské panství díky sňatku stalo majetkem Kryštofa Budovce z Budova, významného diplomata císaře Maxmiliána II. Mezi lety 1602 a 1621 nechal jeho syn Václav Budovec z Budova, jeden ze stavovských direktorů popravený 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí, postavit na okraji městečka renesanční zámek. Jeho zdivo se dodnes částečně zachovalo ve hmotě současného zámku. Jednopatrová stavba na půdorysu písmene "L" byla zdobena renesančními štíty a arkádami. Dochovaly se renesanční klenby v přízemí a renesanční sklepy částečně vylámané ve skále.

V roce 1623 koupil zámek i s panstvím jako konfiskát Albrecht z Valdštejna a už o čtyři roky později ho prodal svému synovci Maxmiliánovi z Valdštejna. Tomu se podařilo v severních Čechách vytvořit rozsáhlé dominium, jehož centrem bylo právě Mnichovo Hradiště. V majetku Valdštejnů zůstalo až do poloviny 20. století, ovšem hlavním sídlem rodu se stalo až po roce 1690, kdy byly do té doby upřednostňované Zvířetnice zničeny velkým požárem.

V roce 1687 Arnošt Josef z Valdštejna založil v Mnichově Hradišti na dohled starého renesančního zámku kapucínský klášter. Ještě před jeho dokončením roku 1699 začal s přestavbou zámku, který se měl pro příště stát hlavním rodovým sídlem. V letech 1695 - 1711 byl podle návrhu pražského architekta Marcantonia Canevalleho přestavěn a rozšířen starý zámek. Přibylo jedno symetricky komponované křídlo, další patro zámku i budovy oranžérie a koníren, které uzavíraly čestný dvůr. Zámku se dvěma souměrnými křídly ve tvaru "U" dominovala hodinová věž zasazená uprostřed hlavního traktu. Interiéry byly opatřeny bohatou štukatérskou výzdobou, která se ale bohužel nedochovala. V okolí valdštejnského sídla byla zřízena rozlehlá zahrada obohacená řadou drobných staveb. Jako poslední v ní vznikla sala terrena, kterou postavil roku 1711 Nicollo Reimondi, Canevalleho pokračovatel v Mnichově Hradišti. V letech 1723 - 1724 byla na počest sv. Anny, která údajně ochránila Mnichovo Hradiště před morovou epidemií v roce 1713, v těsné blízkosti kapucínského kláštera postavena kaple. Vrcholně barokní podoba zámku byla dokončena do roku 1730.

K další významnější úpravě došlo až v roce 1798, kdy byl monumentální dvoupatrový sál, který do té doby plnil funkci hlavní reprezentační sálu, přeměněn na divadlo. Vzhled zámku a okolních hospodářských budov byl ještě mírně pozměněn po požáru v první polovině 18. století. Budovy tehdy dostaly nové, jednodušší střechy. Klášter kapucínů byl v roce 1785 na žádost Vincence z Valdštejna zrušen. Jeho majetek byl přivtělen k zámeckému a v klášterních budovách byly upraveny byty pro zaměstnance. Kapucínského kostela a kaple sv. Anny se však úpravy nedotkly. V roce 1933 byl v kapli nově zřízen náhrobek Albrechta z Valdštejna podle návrhu sochaře Karla Kolaczka. V jejím interiéru se v současné době nachází lapidárium, které prezentuje několik desítek barokních soch vytvořených pro mnichovohradišťský areál dílnami Matyáše Bernarda Brauna, rodiny Jelínků a dalších sochařů. Z bohatého vybavení interiérů se dochovala mimo jiné také valdštejnská knihovna, která obsahuje více než 20 000 svazků, a to včetně iluminovaných rukopisů a prvotisků.

V roce 1945 byl majetek Valdštejnů zkonfiskován a přešel do státních rukou. Od roku 2001 je areál zámku Mnichovo Hradiště národní kulturní památkou.