Území dnešního Středočeského kraje, z nějž nelze z historického hlediska vyjímat Prahu, představuje nejen geografický, ale i významový střed Čech, v němž se odehrávaly a odehrávají nejdůležitější události našich dějin. Bohatství vodních toků, z nichž nejvýznamnější jsou Vltava, Labe, Berounka, Sázava a Cidlina, a příznivé mikroklima lákaly k osídlení už od pravěku. Významná archeologická naleziště tohoto regionu odkrývaná od druhé poloviny 19. století do současnosti se vyskytují na celém území kraje. Řada z nich je unikátní a má celostátní, celoevropský či dokonce celosvětový význam. Nejstarší stopy lidského osídlení na území Středočeského kraje byly objeveny v okolí Berouna a jsou datovány do doby před 1,5 milionem let. Z území Českého krasu pocházejí rytiny kozoroha a koně, jediné projevy mladopaleolitického výtvarného umění v Čechách.

Za všechny významné mladší pravěké lokality je třeba uvést neolitická sídliště kultury s lineární keramikou v Bylanech u Kutné Hory a astronomicky orientovanou ohrazenou osadu lidu s kulturou nálevkovitých pohárů u Makotřas. Obce Únětice, Knovíz a Bylany u Českého Brodu daly obecně uznávaný název pravěkým kulturám doby bronzové a železné. Nálezy bylanských (halštatských) pohřbů na vozech proslavily řadu obcí na Kolínsku. Rekonstrukci jednoho z nich najdeme v kolínském muzeu. Z území Mšeckých Žehrovic pochází opuková hlava Héroa, která patří mezi nejvýznamnější keltské kamenné plastiky na východ od Rýna. K mezinárodně významným lokalitám náleží všechna tři středočeská keltská oppida - Stradonice, Závist a Hrazany. 

Vznik státu bývá opředen pověstmi a legendami, jež mají za cíl posilovat především jeho postavení a význam. Nejinak tomu je u Přemyslovských Čech. Pověstem samozřejmě nemusíme věřit, ale můžeme navštívit místa s nimi spojená. A právě střední Čechy nabízejí těchto míst bezpočet, neboť byly centrem vznikajícího státu. Známá je například pověst o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Ten skokem z Vyšehradu zachránil svého pána před jistou popravou a donesl ho až do rodných Neumětel. Zde lze nalézt kámen, pod kterým je Šemík údajně pohřben. Místní na památku jeho činu postavili nad kamenem pomník.

Pár ověřených historických faktů - na ochranu tvořícího se státu budovali nejen Přemyslovci, ale i další knížecí rody hradiště jako např. Levý Hradec, Budeč, Stará Boleslav, Libice, Stará Kouřim, Tetín, Lštění, Mělník. Do dnešních dnů se dochovala i řada předrománských a románských památek, především kostelů na Budči u Zákolan, v Jakubu u Kutné Hory, v Tismicích, Vinci, Týnci nad Sázavou, Kondraci, Poříčí nad Sázavou, či v Pravoníně, i relikty či nejstarší části prvních středočeských klášterů Ostrov u Davle a Sázava. Právě na jednom z těchto hradišt na Staré Boleslavi u dveří kostela byl na popud svého bratra Boleslava v roce 935 zavražděn kníže Václav. Netrvalo dlouho a Václav se stal hlavním zemským patronem pod jehož korouhví nastupovala česká vojska do bitev.

Začátky bývají vůbec těžké a často i krvavé. Jejich obětí se stal skoro celý rod Slavníkovců. Z tohoto rodu pocházel i první pražský biskup českého původu Vojtěch. Rod sídlil na hradišti Libice nedaleko soutoku Cidliny a Labe a pro Přemyslovce představoval silné a tedy nežádoucí konkurenty v souboji o moc. Přemyslovský kníže Boleslav II. se rozhodl vyřešit problém velmi rázně. Dne 27. září 995 přitáhlo knížecí vojsko k Libici a po dvoudenním boji hradiště dobylo a povraždilo všechny přítomné Slavníkovce. Přežili jen ti, co se zdržovali v cizině.

Vojtěch se nemohl pro odpor Boleslava vrátit do úřadu biskupa. Po určitém čase stráveném v klášteře se Vojtěch rozhodl šířit křesťanskou víru jako misionář mezi pohany v Maďarsku, Polsku a i v Prusku Přes vážně míněné varování pohanů vstoupil do jejich posvátného háje a proto byl jimi 23. dubna 997 zabit. Polský král Boleslav Chrabrý vykoupil jeho tělo od pohanů. Sjednanou cenou byla váha zlata odpovídající hmotnosti těla. Zanedlouho, v roce 999, církev Vojtěcha svatořečila. Nad jeho hrobem bylo založeno arcibiskupství v polském Hnězdně. Český kníže Břetislav I. ve snaze využít světcova věhlasu dobyl roku 1039 Hnězdno a nad hrobem sv. Vojtěcha vyhlásil jeden z našich nejstarších zákonů – Břetislavova dekreta a pak nechal Vojtěchovy ostatky slavnostně převést do Prahy.

Své počátky hluboko ve středověku má Kouřim, malé, ani ne třítisícové, starobylé město ležící východně od Kolína. Pověst uvádí, jak přišlo k svému názvu - praotec Čech zůstal na Řípu a jeho bratr kníže Lech odešel na Kouřim, kde se usídlil a odkud dal o tom bratrovi kouřem znamení. Odtud tedy Kouřim. A aby byla „přítomnost" Lecha v Kouřimi potvrzena, je nedaleko Kouřimi tzv. Lechův kámen. Říká se o něm, že tomu, kdo jej na Štědrý den obskáče po jedné noze, se pak otevřou poklady pod ním ukryté. Kouřim byla dlouho významným a důležitým sídlem. Svědčí o tom nejen fakt, že po několik století byla centrem jednoho z českých krajů, ale i velké množství památek. Např. kostel sv. Štěpána s unikátní podzemní kaplí sv. Kateřiny, kde jsou malby z 15. století, patří k nejhodnotnějším raně gotickým stavbám ve střední Evropě.

Nedaleko Kouřimi, ve vesničce Chotouň, se narodil sv. Prokop, zakladatel Sázavského kláštera. O jeho vzniku legenda praví, že nedaleko řeky Sázavy se v roce 1032 setkal poustevník Prokop s knížetem Oldřichem. Poustevník nabídl knížeti v dřevěné číši vodu. Ta se proměnila ve víno, což zajisté muselo Oldřicha nadchnout. Z vděčnosti za tento zázračný čin pomohl kníže Prokopovi založit klášter. Jeho zvláštností, kterou se odlišoval od ostatních klášterů své doby, byla slovanská liturgie, což znamenalo, že se bohoslužby odehrávaly ve slovanském jazyce a nikoliv latinsky, jak bylo v té době běžné. Rok 1097 znamenal konec slovanské liturgie na Sázavě. Kníže Břetislav II. slovanské mnichy vyhnal a místo nich přivedl do kláštera latinské benediktýny.

Nejvýznamnější historickou památkou Středočeského kraje je město Kutná Hora, jejíž centrum města je od roku 1995 zapsáno mezi památky chráněné organizací UNESCO. První zmínky o Kutné Hoře jsou z roku 1289, ale již ve 13. století po objevení stříbrných ložisek začal její rychlý růst a rozkvět. Kutná Hora se stala královským městem s četnými privilegii a po dlouhou dobu byla druhým nejvýznamnějším městem v českém království. Panovníci jako vlastníci urbury (podílu na vytěženém drahém kovu) měli samozřejmě zájem na rozvoji dolování. V roce 1300 Václav II. vydal horní zákoník Ius regaele montanorum, v něm byly upraveny právní vztahy vznikající při důlním podnikání. Zároveň s novým zákoníkem byla provedena mincovní reforma. Zaveden byl pražský groš, který byl ražen pouze v jedné centrální mincovně a to ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře.

Bohatství města a jeho obyvatel  dovolilo věnovat veliké částky na stavební činnost. Svědčí o tom množství památek - chrám sv. Barbory, chrám sv. Jakuba, kostel Panny Marie na námětí, Vlašský dvůr a další. V roce 1409 byl právě Václavem IV. ve Vlašském dvoře podepsán Kutnohorský dekret. Stanovil, že na Karlově univerzitě bude převládat český vliv místo zahraničního.

Husitství nebylo šťastnou dobou pro Kutnou Horu. V mincovně byl přerušen provoz, došlo k zatopení a zavalení mnoha dolů. Z města prchli bohatí němečtí měšťané, kteří těžbu v převážné míře řídili. Po husitských válkách bylo dolování stříbra obnoveno, město opět prosperovalo, ale velikosti své dřívější slávy a bohatství nedosáhlo. V roce 1471 byl na sněmu ve Vlašském dvoře zvolen českým králem Vladislav Jagellonský. S přesunem těžby do větší hloubky narůstaly technické obtíže, především s odčerpáváním spodní vody. Dolování se tím velmi prodražovalo. V polovině 16. století přišel úpadek kutnohorských dolů. Skončila těžba i na nejhlubším dole té doby – Osel byl 550 m hluboký. Zároveň je 16. století dobou, kdy do Evropy začínají ve velkém proudit drahé kovy z Ameriky. Po třicetileté válce, tj. po 1648, Kutná hora ztratila ráz hornického města. Těžba se do města vrátila v druhé polovině 20. století, kdy byly těženy zinkové a olověné rudy. V roce 1991 skončil provoz na posledním kutnohorském dole. Odhaduje se, že za celou dobu dolování bylo vytěženo na 2 000 tun stříbra.

Mělník ležící u soutoku Labe a Vltavy je znám především pěstováním vinné révy a svým vinobraním. Sám císař Karel IV. sem nechal dovést burgundskou révu a pozval i francouzské vinaře, aby na místních starších vinicích zavedli její pěstování. Méně je již Mělník znám jako královské věnné město. Z královských měst se během času vyčlenila skupina věnných měst – Mělník, Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem a další. Jak už sám název - věnné, napovídá, sloužila jako zaopatření českých královen.

Karel IV. nezanechal po sobě ve Středočeském kraji jenom pěstování vinné révy. Nejznámější český hrad Karlštejn leží nedaleko středočeského města Berouna. Jeho stavba započala v roce 1348 a dokončen byl v roce 1365, kdy byla vysvěcena Kaple sv. Kříže ve Velké věži. Karlštejn zaujímá význačné postavení mezi českými hrady. Vybudován byl ve vrcholně gotickém slohu a sloužil jako místo pro uložení královských pokladů, především sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Ty české sem byly převezeny na počátku husitských válek z bezpečnostních důvodů. Zůstaly zde uloženy s krátkými přestávkami uloženy téměř 200 let.

Hrad prošel několika stavebními úpravami. Tou poslední, puristickou vedenou arch. Josefem Mockerem koncem 19. stl., získal Karlštejn dnešní vzhled. Zachovalo se původní stupňovité uspořádání jednotlivých hradních budov. Od nejníže položených provozních částí - Předhradí, Studniční věže a Purkrabského paláce hrad pokračuje majestátním pětipodlažním Císařským palácem a nad ním stojící Mariánskou věží. Na nevyšším místě skalního ostrohu stavba hradu vrcholí monumentální, 60 m vysokou Velkou věží a systémem mohutného opevnění. Zcela ojedinělou je původní gotická nástěnná výzdoba v Kapli sv. Kříže ze 14. stl., což je známý soubor 129 deskových obrazů Mistra Theodorika.

Povídání o době Karla IV. zakončíme, jak jinak než pověstí. Je známo, že císař nechal v Praze postavit kamenný most, dnes Karlův, namísto starého vodou strženého Juditina mostu. Ke zvýšení pevnosti stavby byla údajně do malty přidávána syrová vajíčka. Ta pocházela samozřejmě i z území kolem Prahy. Určitě jich bylo spotřebováno mnoho. Jedině obyvatelé Velvar, městečka severně od Prahy, poslali vajíčka vařená - to proto, aby se cestou nerozbila. Tolik o jednom z mnoha zásadních příspěvků Středočeského kraje Praze.

Začátkem 15. století byly pokojné doby panování Otce Vlasti tytam. Šířící se nespokojenost se stavem společnosti vyústila nakonec v husitské hnutí. Tuto dobu nám může připomenout například zřícenina hradu Krakovec nedaleko Rakovníka. Je spojena s pobytem Jana Husa před jeho odchodem do Kostnice. Zbožnost a touha po lepší spravedlivější společnosti prostých lidí vedla k představám o blížícím se a neodvratném konci světa. Bylo dokonce známo i datum Posledního soudu - 11. až 14. února 1420. Spasení bylo možné dosáhnout jen na pár konkrétně určených místech - městech a horách (lépe řečeno kopcích). Město Slaný patřilo mezi pětici oněch vyvolených měst. Dnes už bezpečně víme, že konec světa tehdy nepřišel.

Husitství samozřejmě neskončilo neúspěšným čekáním na konec světa. Bylo zapotřebí vyřešit spoustu praktických věcí – např. kdo bude v zemi vládnout místo pro husity nepřijatelného Zikmunda Lucemburského. V červnu 1421 se sešel v Čáslavi v děkanském chrámu sv. Petra a Pavla zemský sněm – stavovská reprezentace království. Namísto krále byla na něm zvolena kolektivní hlava státu - dvacetičlenná zemská vláda ve složení 5 pánů, 7 zemanů a 8 měšťanů - z toho 4 z Prahy. Jejím členem se stal i Jan Žižka z Trocnova. Sněm v Čáslavi odsouhlasil především husitský program, známé Čtyři pražské artykuly – 1. svobodné hlásání slova Božího, 2. přijímání podobojí, 3. zbavení církve světského majetku a vlády, 4. všeobecné trestání smrtelných hříchů. Na počátku 20. stl. byly ve výklenku podvěžní mariánské kaple objeveny ostatky Jana Žižky. Dalším místem, které se pyšní hrobem válečníka, je Hradec Králové.

Poslední velkou bitvou, ve které Jan Žižka vedl před svou smrtí husitská vojska, bylo střetnutí u Malešova nedaleko Kutné Hory v létě roku 1424. Svatohavelská koalice umírněných husitů a českých katolíků chtěla eliminovat vliv husitských radikálů v čele s Janem Žižkou. U Malešova se jí opravdu nedařilo. V jedné z nejkrvavějších bitev husitského období Žižkovo vojsko nepřítele přesvědčivě rozdrtilo. Později vytvořená pověst praví, že k vítězství přispělo spuštění vozů plně naložených kamením z kopce proti nastupujícímu vojsku. Ten, kdo se k pomníku bitvy vypraví, musí uznat, že z tak mírného kopce by se žádný vůz a k tomu ještě naložený, nerozjel. Jan Žižka stanul na vrcholu své moci. Nebyl nikdo, kdo by se mu mohl postavit.V září 1424 se Žižka objevil s vojskem před Prahou. Odplatou za zradu vedoucí až k bitvě u Malešova ji chtěl rozlícený Žižka vyplenit. Pražský kazatel Jan Rokycana mu jeho záměr rozmluvil.

Ukončení dlouholetých husitských válek přinesla bitva u Lipan roku 1434. Deset let po Malešovu se situace obrátila. Koalice českých katolíků a umírněných husitů – Panská jednota porazila tvrdé jádro husitů. Před samotnou bitvou došlo jednání znesvářených stran. Pro nesmiřitelné rozdíly skončila bezvýsledně. Historií zůstala zaznamenána věta nejmenovaného radikálního husity" „Tak to teda rozhodneme pěstmi!" Ne hrubá síla, ale vojenská lest zapříčinila porážku radikálů. Vojska Panské jednoty předstírala ústup z bojiště. Husité nevydrželi a otevřeli svou vozovou hradbu a vyrazil na stíhání „prchajícího" nepřítele. V tu chvíli zasáhla koaliční jízda a vtrhla do vozové hradby radikálů. Znamenalo to konec nadějí husitů na vítězství. V bitvě padl Prokop Holý. Ze ztracené bitvy prchli s jízdními oddíly velitelé Ondřej Keřský a Jan Čapek se Sán. Jen útěk posledně jmenovaného nespravedlivě byl připomínán jako zrada. Na 700 pozajímaných členů polních obcích vítězové pro jistotu upálili ve stodolách u Českého Brodu.

Porážka radikální části husitů vedla k uzavření dohody s koncilem tzv. Basilejským kompaktátům a také k návratu císaře Zikmunda na český trůn. Poslední vojenský odpor husitů proti Zikmundovi vedl Jan Roháč z Dubé z hradu Sión nedaleko Kutné Hory, leč neúspěšně. Sión byl dobyt a Jan Roháč z Dubé, který např. patřil k Žižkovým velitelům v bitvě u Malešova, byl roku 1437 popraven.

Ještě chvíli budeme pokračovat výčtem bitev vybojovaných na území našeho kraje. Ke konci třicetileté války zasedly válčící strany v Münsteru a Osnabrücku k jednacímu stolu Zároveň však nepřestaly usilovat o posílení či alespoň udržení svého postavení na mírových jednáních. Švédská armáda pod vedením generála Torstensona se na jaře roku 1645 snažila proniknout z Čech na Moravu, kde Švédi obsadili v předchozích válečných letech několik opěrných bodů. Z druhé strany, v Horních Uhrách, ohrožovalo císaře Ferdinanda povstání , švédského spojence, sedmihradského knížete Rákocziho. U městečka Jankova ležícím mezi Benešovem a Voticemi pomaleji postupující švédská armáda narazila na rozestavěnou armádu císařských pod velením maršálků Hatzelda a Gőtze. Vítězství v bitvě plné zvratů se jednoznačně klonilo na stranu císařských, a to když císařské jezdectvo obchvatem proniklo do týlu Švédů. Bohužel pro císařské, proniklo až příliš hluboko - do švédského tábora. Místo završení švédské porážky se vojáci začali věnovat zajímavějším činnostem – plenění, rabování atp. Podařilo se jim zajmout i Torstensonovu manželku. Pro ně bitva každopádně skončila. Jejich nepřítomnosti na bojišti Švédové využili k zdrcujícímu protiútoku. Císařské vojsko v něm na hlavu porazili. Získali nazpět svůj vlastní trén a navíc ještě protivníkův i s většinou děl a generál Torstenson i svou manželku. V bitvě padl maršálek Gőtz a jeho šťastnějšího kolegu Hatzelda Švédové jen zajali. Až za tři roky po této bitvě Vestfálským mírem skončila třicetiletá válka.

O státoprávním vývoji naší země se rozhodovalo ve válkách o rakouské dědictví okolo poloviny 18. stl. V prvních letech svého panování bránila Marie Terezie ze všech sil celistvost své říše. Hned zpočátku bylo od habsburské monarchie Pruskem odtržena nejbohatší země soustátí Slezsko. Českým králem byl načas zvolen bavorský kurfiřt Albrecht. Marie Terezie však Čechy uhájila a v tzv. sedmileté válce 1756 – 1763 se marně pokoušela získat zpět ztracené Slezsko. Sedmiletou válku zahájil pruský král Fridrich II. a zpočátku nebylo síly, která by ho zastavila. Na jaře roku 1757 vtrhl s vojskem do Čech. V bitvě u Šterbohol porazil habsburskou armádu a oblehl nedalekou Prahu. Jedinou záchranou pro Čechy a i monarchii představovala armáda maršála Leopolda Dauna. Ta se dne 18. června 1757 střetla s pruskou armádou v bitvě u Kolína. V ní utrpěl pruský král svou první porážku na bitevním poli. Vítězná vojska zahnala oblehatele od Prahy a tím ji zachránila od dobytí. Tolik, co se týče velkých bitev ve Středočeském kraji.

Velmi důležitou dopravní tepnou kraje byla před vznikem železniční a novodobé silniční sítě řeka Vltava. Po ní se převáželo dřevo, pivo, sůl, tuha a další suroviny a výrobky. Pro 19 století je s přepravou zboží po Vltavě spojeno jméno českého průmyslníka Vojtěcha Lanny, rodáka z Českých Budějic, který žil v letech 1805-1866. Lanna podnikal a úspěšně v mnoha oborech. Nevěnoval se jen vodní dopravě, ale i stavbám mostů, železnic a těžbě uhlí a hutnictví. Nález černého uhlí Janem Váňou v oblasti Dříně roku 1846 přilákal na Kladensko významné podnikatelské osobnosti v čele právě s Lannou, který se společníky bratry Kleinovými založil roku 1848 Kladenské kamenouhelné těžařstvo, které v následujících desetiletích otevřelo v Kladně i jeho okolí mnoho nových těžebních polí. V roce 1852 rozšířil své podnikání i do oblasti hutnictví. Tento rok zakoupil na Kladně Vojtěšskou huť a založil železárny. O rok později, v roce 1853, postavil první vysokou pec nové konstrukce.

Největší rozkvět kladenského železářství a ocelářství je oprávněně přičítán společností Poldina huť (Poldihütte). Založena byla roku 1889 ředitelem Pražsko-železářské společnosti Karlem Wittgensteinem. Tato huť, vyráběla vysoce kvalitní světoznámé legované oceli. Své jméno a firemní značku (hlavu ženy) získala po manželce zakladatele společnosti Leopoldině. Po druhé světové válce byla zestátněna. Nepovedená privatizace po roce 1989 přivedla společnost ke krachu.

Od výroby železa a oceli není daleko k železnici. Stavba první parní železnice na území Středočeského kraje byla dohotovena roku 1845. Její trasa vedla z Olomouce přes Pardubice do Prahy. Navazovala na dráhu stavěnou od roku 1839 z Vídně. Slavnostní otevření dráhy bylo stanoveno na 20. srpna 1845, zahájení veřejné osobní dopravy na 1. září 1845 a nákladní dopravy o měsíc později. Hned první dny provozu poznamenala tragická událost. Dne 9. září 1845 se vrchní inspektor Jan Perner, který vedl stavbu celé trati, vracel vlakem z Moravy. Neustále vyhlížel z okna, aby si mohl prohlédnout postup dokončovacích prací na tělese dráhy. Po výjezdu vlaku z choceňského tunelu (v dnešní době již neexistujícího) sestoupil Jan Perner na nejnižší schůdek vozu pomalu vjíždějícího vlaku do choceňského nádraží a podíval se zpět, zřejmě na tunel. Tato chvíle se mu stala osudnou, neboť v zápětí narazil hlavou na sloup vrat u vjezdu do nádraží. Na následky zranění zemřel o den později ve věku 31 let. Dnes jeho jméno připomíná Vysoká škola dopravní Jana Pernera v Pardubicích.

Jedním z nejvýznamnějších rodáků Středočeského kraje je Antonín Dvořák. Narodil se v roce 1841 v Nelahozevsi nedaleko Kralup nad Vltavou v rodině řezníka. Tomuto řemeslu se na přání rodičů i vyučil. V Praze pak ještě dva roky studoval hudbu a i se zúčastňoval místního hudebního života. Po krátkém a přechodném návratu domů se v Praze usadil. Získal místo violisty v pražském souboru Karla Komzáka, s kterým pak přešel do orchestru Prozatímního divadla. Při vyučování hře na klavír se seznámil se svou budoucí ženou Annou rozenou Čermákovou, i když původně usiloval o její sestru herečku Prozatímního divadla Josefínu.

Kromě místa svého narození je Dvořák spjat se Středočeským krajem ještě prostřednictvím obce Vysoká u Příbrami. Dvořákův švagr hrabě JUDr. Václav Kounic, majitel vysockého panství a manžel Josefíny, nechal v roce 1878 postavit u lesa malý zámek s rozsáhlým parkem a jezírky, v dnešní době Památník Antonína Dvořáka. Skladatel sem často jezdíval jako host Kounicových. Roku 1884, po svém velkém úspěchu v Anglii, koupil od svého švagra pozemek se špýcharem, který v krátké době proměnil v útulný venkovský domov - vilu Rusalka. S nadšením tu sadařil, zahradničil, choval holuby a komponoval. Započal zde, či dokončil přes třicet nových děl a řadu dřívějších skladeb upravil a přepracoval. Z těch významnějších jsou to opery Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida, oratorium Svatá Ludmila, kantáta Svatební košile, Requiem, symfonie č. 7 d moll a č. 8 G dur, druhou řadu Slovanských tanců, předehry Domov můj, V přírodě a Karneval, Humoreska, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, Píseň bohatýrská... Úspěch Dvořákových skladeb - Moravské dvojzpěvy, Slovanské tance a zejména Stabat mater přinesl autorovi možnost působení v Anglii. V červnu 1891, při svém pátém zájezdu do Anglie, převzal Dvořák čestný doktorát cambridgské univerzity. Nebyla to poslední pocta. Už v roce 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1891 kromě čestného doktorátu z Cambridge obdržel i čestný doktorát filosofie na české univerzitě v Praze. Zároveň se stal profesorem skladby, instrumentace a nauky o formách na pražské konzervatoři. V roce 1892 přijal nabídku na místo ředitele Národní konzervatoře hudby v New Yorku. Nejznámějším dílem z jeho pobytu je jeho devátá symfonie e moll s podtitulem „Z nového světa". Spolu s Jaroslavem Vrchlickým jej císař jmenoval členem panské sněmovny ve Vídni. Ke konci života zastával místo uměleckého ředitele pražské konzervatoře. Zemřel v Praze 1. května 1904.

Od Dvořákově obdivu k technice, zvláště k lokomotivám, není daleko k dalšímu příběhu z našeho kraje. V roce 1895 začali v Mladé Boleslavi vyrábět společníci - mechanik Václav Laurin a knihkupec Václav Klement jízdní kola značky Slavia. Za několik let, roku 1899, přešla jejich firma na výrobu motocyklů, s kterými slavila úspěchy v mezinárodních soutěžích. Laurin a Klement se nespokojili s dosaženým úspěchem a v roce 1905 vyrobili svůj první automobil Voiturette A. Ten brzy zajistil firmě stabilní postavení na postupně se rozvíjejícím mezinárodním trhu vozidel. Produkce se podstatně rozšířila a záhy překročilarámec rodinného podniku. V roce 1907 uskutečnili zakladatelé přeměnu firmy na akciovou společnost. Ve dvacátých letech minulého století společnost potřebovala zajistit si podporu silného průmyslového partnera. V roce 1925 došlo proto k fúzi se Škodou Plzeň, což také znamenalo konec samostatné značky Laurin & Klement. V následujících letech byla modernizována výroba, jež tehdy zahrnovala vedle osobních vozů rovněž různé typy nákladních vozidel, autobusy, letecké motory a zemědělské stroje. V roce 1991 vystoupil do společnosti Volkswagen. Ze Škodovky se stal největší exportér ČR.

Jihozápadně od Mladé Boleslavi, uprostřed lesů a pískovcových skal leží Kokořín. Zámek je především známý svou romantickou přestavbou ze začátku 20. století. Původně býval gotickým hradem založeným v první polovině. 14. století Hynkem Berkou z Dubé. Od úplného zpustnutí zachránil hrad poslední soukromý majitel J. Špaček. Zbohatl na pronajímání spřežení rakouským poštám. Mohl proto financovat nákladnou přestavbu hradu. Dozor nad ní vedli přední znalci té doby - spisovatel Zikmund Winter a historici, Čeněk Zíbrt a Augustin Sedláček.
 

V roce 1887 koupil Konopišťské panství nedaleko města Benešova synovec rakouského císaře Františka Josefa I. a zároveň následník trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Na konopišťském panství nastaly velké změny. Cílem nového majitele bylo vybudovat na zámku klidné ale reprezentativní sídlo. Arcivévoda dal zrušit veškerý provoz kolem zámku s cílem přeměnit okolí v rozsáhlý krajinářský park. Samozřejmostí pak muselo být, že všechny provozní budovy jako dvůr se stodolami a sýpkami, cukrovar byly zrušeny, správní budova, pivovar a lihovar byly přemístěny do Benešova, vše proto, aby nerušily zámeckého pána a jeho rodinu. Stavební úpravou prošla i samotná zámecká budova. Celkově dostal zevnějšek zámku na jižní straně podobu renesanční zámecké rezidence severoitalského typu, kdežto na ostatních třech stranách získal vzhled středověké pevnosti. Samotný následník trůnu si uzavřením nerovného sňatku s „pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou nemálo zkomplikoval život. Například ještě před sňatkem se musel vzdát nástupnického práva svých dětí z tohoto manželství na trůn. Oba manželé zahynuli 28. června 1914 v Sarajevu, kde pobývali na vojenských manévrech. Zde byl na Františka Ferdinanda spáchán atentát. Atentátník srbský sedmnáctiletý mladík Gavrilo Princip mířil pochopitelně především na Ferdinanda, představitele nenáviděného Rakouska-Uherska, ale protože neuměl střílet zastřelil i Žofii. Vůbec celý atentát se zdařil jen shodou několika až neuvěřitelných náhod. To však nebránilo tomu, aby neposloužil jako důvod pro rozpoutání První světové války. 

Nedaleko od Benešova v jihovýchodní části Středočeského kraje blízko města Vlašimi se nachází pověstmi opředený vrch Blaník, vysoký 638 m. n. m.. Praví, že až v Čechách bude nejhůř, vynoří se z Karlova mostu v Praze zázračný Brunclíkův meč, který zaplane a obrátí se v tu stranu, kde leží hora Blaník. Pak trojím zamáváním přivolá na pomoc knížete Václava, jež spí se svojí družinou v nitru hory, meč se potom snese k hladině Vltavy a se sykotem navždy zmizí. Význam Blaníku jako bájné hory stoupal především v rušných a neklidných dobách našich dějin. Například v květnu r. 1868 byl odtud odebrán jeden z kamenů určených do základů budovy Národního divadla. A v letech 1868 - 71 se na vrcholu Blaníku konaly velké tábory lidu za prosazení českého státního práva, což by znamenalo posílení státoprávního postavení českých zemí v rakouskouherské monarchii. Avšak veškerá námaha účastníků spojená s výstupem na strmý Blaník nepřinesla kýžený výsledek. Zlepšení státoprávního postavení, a to opravdu radikální, přišlo až v roce 1918 vznikem Československa. Dnes stojí na vrcholu dřevěná rozhledna ve tvaru husitské hlásky z počátku čtyřicátých let 20. století.

Můžeme-li zobecňovat, pak jako typickou českou krajinu si představíme tu z kreseb Josefa Lady (1887-1957). Právě rodný kraj byl námětem a předlohou pro jeho kresby. Malíř a spisovatel pochází ze středočeských Hrusic, kam umístil i děj své pohádky o kocourovi Mikešovi a jeho kamarádech. Obec Hrusice se nachází nedaleko míst, kde dálnice D1 překonává řeku Sázavu, tedy poměrně blízko Prahy. Dominantou obce i Ladových obrázků je kostel sv. Václava původně z první poloviny 13. století. Místní hospoda je zase známá z obrazu Hospodská rvačka. Ladovo malířské dílo je rozsáhlé. Vytvořil na 15 000 kreseb, ilustroval na 200 knih, z nichž 40 sám napsal. Celosvětově se proslavil jako ilustrátor Haškova Švejka: K vrcholným dílům, která zachycují život na vesnici v průběhu celého roku, patří Měsíce, cykly Vánoce a Velikonoce a mnoho dalších. V neposlední řadě byl Josef Lada autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám uváděných v Národním divadle. V Ladově rodné obci je otevřen jeho památník s kresbami, ilustracemi a mnoha osobními předměty.

Západně od Kladna leží obec Lány. Zdejší zámek je od roku 1918 v majetku státu. Patří k němu i rozsáhlá obora. Zámek byl do roku 1921 přestavován na letní sídlo prezidentů republiky podle plánů Josipa Plečnika, „dvorního" architekta Tomáše Garika Masaryka. Prezident zůstal natrvalo v Lánech i po své abdikaci v prosinci 1935. Zákonem Národního shromáždění Československé republiky č. 232/1935 Sb. z. a n. ze dne 21. prosince 1935 o státní poctě prvnímu presidentu Československé republiky T. G. Masarykovi, dostal zámek k doživotnímu užívání jako dík a uznání. za své „osvoboditelské a budovatelské dílo". Zároveň mu byl tímto zákonem doživotně ponechán i prezidentský plat. Na zámku v Lánech také TGM 14. září 1937 zemřel.

V Lánech jej navštěvoval a nejen kvůli knize Hovory s TGM, spisovatel a dramatik Karel Čapek (1890 - 1938). I on se stal Středočechem, neboť po svatbě s herečkou Olgou Scheinpflugovou v roce 1935 věnoval spisovatel a úředník Václav Palivec novomanželům jako svatební dar užívání empírového domu ve Staré Huti u Dobříše. Karel Čapek se v následujících třech letech při svém pobytu věnoval úpravám domu a zahrady. Na Strži, jak své letní sídlo pojmenoval, vznikala i literární díla např. - Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna. Zde také přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v neklidném létě roku 1938. V současné době je zde otevřen Památník Karla Čapka.

Čapkovo varování před diktaturou a totalitou nebylo plané, jak dokázaly události, jež následovaly nedlouho po jeho smrti – rozpad Česko-Slovenska a následná okupace českých zemí Německem. Na zvyšující útlak a teror ze strany Němců reagoval londýnský zahraniční odboj vysláním parašutistů do Čech. Dne 27. května 1942 byl na cestě ze svého sídla v Panenských Břežanech do úřadu těžce zraněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Atentát provedli právě parašutisté, především Jan Kubiš a Josef Gabčík za pomoci domácího odboje. Na následky zranění Heydrich přes usilovnou péči lékařů zemřel dne 4. června 1942. Jako součást drastických odvetných opatření německé okupační správy nařídil K. H. Frank úplné zničení středočeské obce Lidice. Kladenské gestapo podezíralo rodinu Horákovu z účasti na odbojovém hnutí, protože jejich syn byl příslušníkem čs. armády ve Velké Británii, ale německé vyšetřování spojení s odbojem nepotvrdilo.

V Lidicích žilo v tu dobu 503 obyvatel. Dne 10. června 1942 vtrhli Němci do vsi. Na zahradě Horákova statku bylo zastřeleno 173 lidických mužů. Ženy a děti byly převezeny do Kladna, avšak po třech dnech byly od sebe násilně odtrženy. Děti byly rozděleny - kromě vybraných na poněmčení a kojenců do jednoho roku, čekala ostatní smrt otravou výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v polském vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Ženy byly poslány do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Lidice nemělo nic připomínat. Domy byly nejprve vypáleny a posléze zničeny plastickou trhavinou a to včetně kostela sv. Martina. Veškeré terénní úpravy byly dokončeny v roce 1943. Na místě Lidic zůstala jen pláň. Stejný osud postihl osadu Ležáky u Chrudimi. Zpráva o zničení Lidic obletěla celý svět. Záměr nacistů o vymazání české vesnice z povrchu světa však nevyšel. Na počest Lidicím byla řada obcí po celém světě přejmenována jejich jménem. Jméno Lidice dostávala v té době narozená děvčátka. Po osvobození v roce 1945 československá vláda veřejně přislíbila obec obnovit. V létě 1947 byl 300 metrů od původní vesnice položen základní kámen nových Lidic. Zároveň byl postaven památník a muzeum. Oběťmi nacistického vraždění se     stalo celkem 340 lidických občanů. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a po dvouletém pátrání 17 dětí.

V roce 1942 bylo na Neveklovsku a Sedlčansku zřízeno cvičiště vojsk SS. Obyvatelé tohoto kraje se museli vystěhovat. K vojenskému prostoru bylo připojen i zámek Konopiště, kde byl umístěn štáb SS. Po válce se lidé mohli vrátit zpět, mnohdy do obcí poničených cvičnou střelbou. Dozvukem těchto válečných událostí je hledání tzv. Štěchovického pokladu. Obec Štěchovice leží severně od bývalého cvičiště SS a právě tyto jednotky měly na konci války v obci „poklad" ukrýt. Již po válce americká armáda objevila a odvezla ze Štěchovic bedny s dokumenty. Po protestu československé vlády byly materiály americkou stranou vráceny. Jsou lidé kteří dodnes věří, že Štěchovice skrývají ještě další dosud neobjevené „poklady".

Ve Středočeském kraji se v minulosti nacházelo více vojenských výcvikových prostorů. V současnosti je Armádou České republiky používán pouze VVP Jince v Brdech v jihozápadní části kraje. Patrně nejznámějším byl však vojenský výcvikový prostor Milovice - Mladá severovýchodně od Prahy. Spojován je především s pobytem okupačních vojsk po roce 1968. Samotné „dějiny" VVP však začínají již za Rakouska – Uherska v roce 1904. Postupně se zde vystřídaly armády Rakouska, Československa, Třetí říše (např. zde cvičil německá vojska generál Rommel před přepravou do Afriky) a opět Československa. Naposled v něm působila vojska Sovětského svazu.. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968 byl VVP obsazen a využíván Sovětskou armádou. Postupně zde žilo okolo 100000 obyvatel - vojáků a jejich rodinných příslušníků. S jejich odchodem v dubnu 1991 byl vojenský výcvikový prostor Milovice - Mladá zrušen. „Zbývá" jen dokončit odstraňování následků vojenské činnosti, především nevybuchlé munice a dekontaminaci horninového prostředí a podzemních vod.

Mimo pokladu je výše zmiňovaná obec Štěchovice známá díky přehradě postavené na Vltavě v letech 1939 – 1945. Přehrady bylo využito k vybudování první velké vodní přečerpávací elektrárny na vrchu Homoli. Zprovozněna byla roku 1947 a po rekonstrukci z devadesátých let minulého století vyrábí elektřinu doposud. Jako první velká vltavská přehrada byla postavena přehrada Vrané a to v letech 1930 – 1935. Soustava Vltavské kaskády byla dále doplněna o Slapy, dokončené roku 1954, Lipno uvedené do provozu 1959. Kamýk, Orlík byly dostavěny v roce 1961. Dokončení soustavy vltavských vodních děl bylo vyzdvihováno a oslavováno jako jeden z úspěchů československého národního hospodářství.

Naopak stavba dálnic k nim rozhodně patřit nemohla. První do provozu uvedený úsek dálnice v Československu a vede z Prahy do Mirošovic. Měřil a měří 21 kilometrů a otevřen byl 12. července 1971. Ke spojení Prahy a Brna dálnicí ale došlo až v roce 1980. Projekty a přípravné práce však byly připraveny již před Druhou světovou válkou. Samotná stavba dálnice byla slavnostně zahájena dne 2. května 1939 a to na třetím kilometru budoucí trasy u Průhonic. Už v srpnu 1939 byly stavební práce v plném proudu na osmi úsecích a na dalších pěti se začalo pracovat, ale válka stavbu na dlouho zastavila. Až koncem padesátých let začala narůstat hustota silničního provozu a brzy převýšila úroveň z doby těsně před válkou. Stávající silniční síť nedostačovala. V roce 1963 byla určena silniční síť, jež měla být přednostně modernizována a zároveň byl stanoven tvar a rozsah dálniční sítě. V roce 1967 byla napodruhé zahájena výstavba dálnice D1 Praha - Brno. Dálnice byla dohotovena o 40 let později než bylo plánováno.

Na závěr pár slov o Středočeském kraji a jeho novodobém vzniku. Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně správních celků bylo rozhodnuto o způsobu územního a samosprávného uspořádání státu. Tímto zákonem byly vytvořeny současné kraje. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 2000. Dalším zákonem č. 129/2000 Sb. ze dne 12. dubna 2000, o krajích byl dán krajskému zřízení obsah. V listopadu roku 2000 se konaly první volby do krajských zastupitelstev a od 1. ledna 2001 nabyly všechna ustanovení zákona účinnosti. Množství dalších zákonů upravuje kompetence a činnosti, které kraj vykonává.

Tolik krátce o historii Středočeského kraje.